Bohužel nemám k dispozici stroj času, ve kterém bych si mohl zaletět o pár desítek let dopředu, abych viděl, jakým směrem se dnešní situace vyvinula. To mne nutí omezit se pouze na odhad krátkodobé perspektivy.

Abychom se lépe dostali do současného obrazu, je třeba si připomenout pár momentů z několika uplynulých let. Konjukturu z období kolem roku 2012, která skončila zásahem tvrdé reality po roce 2014, nemusím zřejmě nikomu popisovat. Pravidelný nárůst obratu v obchodu s Ruskou federací a občasné pozitivní signály z dalších postsovětských zemí byly vnímány jako něco normálního, přirozeného a neměnného. Člověk je od přírody tvor specifický tím, že v době blahobytu jen málo kdy myslí na zadní kolečka – i když toto přísloví český jazyk dobře zná!

Několik tvrdých úderů, jež jsme dostali po roce 2014, nás nejenže neprobudilo k větší aktivitě, naopak, zahnalo nás do kouta ringu. Boxerští odborníci vědí, že v rohu mezi provazy se souboj vyhrává jen velmi těžko. Přišly sankce, propadla se cena energonosičů a najednou jsme stáli před těžko řešitelnou situací. Ne že by všechno byl výsledek sankcí. Problém spíš byl v situaci, do které se dostali naši partneři – odběratelé ve finanční oblasti. Omezené finanční zdroje, omezení přístupu ruských bank k prostředkům ze Západu se podepsaly na obrovském propadu českého exportu nejen do Ruska, ale i do dalších postsovětských zemí, jejichž ekonomiky byly s tou ruskou významně propojeny. S ohledem na nedostatek vlastních rezerv tak celá řada českých firem ruský trh vyklidila, nebo, v lepším případě, své aktivity zde zamrazila.

Pro překonání nejtěžších momentů začaly ekonomiky našich partnerů se svou rekonstrukcí. Byla přijímána řada opatření k ozdravění zkostnatělých a zpohodlnělých systémů. A tak se zejména v Rusku spustil proces naplňování hesel, která od druhé poloviny devadesátých let byla provolávána, ale nerealizována. Zaměření na zvyšování soběstačnosti v různých odvětvích hospodářství, modernizace výroby vlastními prostředky, zvyšování konkurenceschopnosti svých výrobků apod. Metody naplňování těchto úkolů byly a jsou různé a bohužel, pro nás ne vždy vstřícné. Jen jako příklad lze uvést náhradu importu vlastní produkcí a požadavek na lokalizaci výroby dřívějších zahraničních dodavatelů. Pro zjednodušení lze tuto situaci popsat i takto – skončily doby zahraničního dodavatele (prodejce) a nastává čas společné výroby s využitím dodané technologie.

Čeští výrobci a exportéři, zejména v oblasti strojírenství a energetiky jsou, ve srovnání s konkurenčními firmami z Německa, Itálie, Japonska či Jižní Koreje, výrazně menší a dostávají se tak maximálně do pozice subdodavatelů jak zahraničních, tak místních firem. A v obou případech je to pozice velmi těžká.

Z tohoto důvodu se objem obchodní výměny s postsovětskými zeměmi zvyšuje jen velmi, velmi pomalu. A nenechme se zmást nárůstem procent českého exportu – jednak je třeba brát v potaz již zmíněný extrémní propad, a také konkrétní stav každé z relací. Jestliže v jednom roce byl český export do jedné ze zemí ve výši například 10 milionů a v dalším roce se (díky uzavření několikaletých jednání) podařil zrealizovat kontrakt za 50 milionů, je to sice 500% nárůst exportu, ale částka zůstává stále velmi zanedbatelná.

         A závěrem pár řádků k tématu v titulku. Obchod s partnery v postsovětských zemích budoucnost samozřejmě má. Je ale nezbytné si přiznat, že již nikdy nedosáhne takových výsledků, jako v období do roku 2014. Změnil se profil ekonomik těchto zemí a kromě toho na místa, která v minulosti často zaujímali čeští dodavatelé, se dostaly konkurenční firmy z výše zmiňovaných zemí.

Abychom alespoň částečně zhodnotili ten zbytek výhod, které jsme měli v minulosti před naší konkurencí, musíme stále aktivně pracovat v regionech a vyhledávat místní firmy, vhodné a využitelné ke spolupráci. Jen tradice, vzpomínka na to, že od nás v minulosti přicházelo kvalitní zboží, to opravdu pro rozvoj exportu nestačí.

Specifika celého postsovětského teritoria, vyplývající z úzkého propojení ekonomiky s centrálními i regionálními státními strukturami, s sebou přináší také potřebu jakési státní garance ze strany českého exportéra. Jakkoli je to garance fiktivní, je například firma, která je součástí podnikatelské mise s představitelem státní instituce ať výkonné či zákonodárné moci vnímána výrazně pozitivněji, než jednotlivý zástupce firmy-exportéra, ucházející se o přízeň odběratele.

Chce-li stát podpořit diverzifikaci českého exportu, a zvýšení obratu obchodu s postsovětskými zeměmi je reálné, bylo by vhodné věnovat pozornost právě této specifice. A v období neklidu v EU po případném odchodu Velké Británie z Unie je tato forma podpory českého exportu zvlášť důležitá.

Ing. František Masopust,

předseda představenstva Komory SNS